Malý triumf Velkého Gatsbyho

Adaptace Fitzgeraldova románu dokazuje uvědomělost Baza Luhrmanna jako filmového vypravěče.

Je velmi příznačné, že nejnovější adaptaci románu Velký Gatsby natočil Baz Luhrmann (Moulin Rouge, Austrálie), u kterého můžeme vysledovat podobnost s percepcí čtenářů/diváků jako u autora předlohy Francise Scotta Fitzgeralda. Luhrmannovi je často vytýkáno, že točí manýristické kýče bez hlubšího smyslu, u Fitzgeralda je naopak český vydavatel schopen napsat do anotace na zadní straně nového vydání knihy, že „Velký Gatsby je románek z vyšší společnosti“. Oba tyto názorové proudy ukazují na určitou uzavřenost čtenářů/diváků a neschopnost proniknout do hlubší roviny díla, do kterého odráží pouze své zploštěné vidění světa.

Síla Fitzgeraldovy předlohy tkví v určitém vědomém symbolismu, ve kterém symbolistické motivy nejsou pouze přidanou interpretační rovinou, ale základní klíč k charakterizování postav, pochopení struktury vyprávění a emoční intenzity scén. Tyto motivy tvoří logickou strukturu, nepůsobí žádným způsobem nahodile. Z velké části je spojuje vizuální expresivita (barvy, počasí), jinými slovy odehrávají se vně postav, což svým způsobem předurčuje Velkého Gatsbyho k filmovému zpracování. Kniha byla adaptována čtyřikrát, avšak teprve Baz Luhrmann začal uvědoměle pracovat s těmito motivy knihy a převedl je adekvátně do filmové podoby.

THE GREAT GATSBY

Právě Luhrmannova uvědomělost stojí za střídmým nakládáním se scénami divokých večírků. Party jsou opulentní a velké, ale narozdíl od románu, Luhrmann nedává divákovi možnost si je plně užít, což podporuje dojem letmosti a pomíjivosti. Více než na bujaré večírky je zaměřena divákova pozornost na odkrývání Gatsbyho identity a jeho vztahu k právě probíhajícím oslavám. Teprve s příchodem Gatsbyho a ponořováním se do vztahu s Daisy, začínají být scény a záběry delší a pro diváka intenzivnější.

Práce se symbolistickými motivy opět spojuje uvědomělost, občas však Luhrmann, který je také spoluautorem scénáře, sklouzává do určité polopatičnosti, zvláště u motivů, které v rámci vyprávění protěžuje a zdůrazňuje (práce se zeleným světlem hraničí s personifikací; důsledné zdůrazňování božích očí T. J. Eckleburga). S motivy barev pracuje Luhrmann důsledně a ctí Fitzgeraldovu symbolistickou logiku, kterou jemně prohlubuje, nikoliv zdůrazňuje na úkor vyprávění. Například Daisy je pro Gatsbyho způsob, jak dosáhnout toho jediného, čeho nemůže dosáhnout – aristokratického původu. Toto je symbolizováno bílou barvou – od bílého obleku, přes bílé orchidee až po poslední „setkání“ Daisy a Gatsbyho, ve kterém je Gatsby čekající před domem Toma Buchanana po příchodu Daisy do jejího pokoje osvětlen jasně bílým světlem.

Důslednost v práci se symbolistickými motivy promítající se do všech aspektů mizanscény a scénáře je pozoruhodná a dokazuje uvědomělost Baza Luhrmanna jako filmového vypravěče. Z filmu čiší úcta a pochopení ducha Fitzgeraldovy předlohy, což může být pro některé handicap a zklamání, že se Luhrmann více neutrhl ze řetězu. Úcta a pochopení však nevylučují natočení pozoruhodného filmu s pečlivě propracovanou vnitřní strukturou a strhujícím nábojem. Baz Luhrmann nebyl nikdy manýristickým kýčařem a jeho adaptace Velkého Gatsbyho to jasně dokazuje.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice 365frames se štítky a jeho autorem je Filip J. Novák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *